VÍTÁME VÁS NA STRÁNKÁCH OBCE
Kravaře v Čechách
Liberecký kraj mapa polohy) - do r. 2000 okres Česká Lípa (do r. 1848 panství Stvolínky, kraj litoměřický). V latinských textech Cravar, Cravaria, v německých Graber, Crawer.
Kravaře jsou doloženy již ve druhé polovině 12. století. Městečkem se staly asi kolem roku 1260.
Znak: na modrém štítě stojí stříbrná hradební zeď s otevřenou branou bez vrat a třemi okrouhlými střílnami v jedné řadě pod horní římsou. Nad zdí se tyčí dvě stříbrné kvádrové věže, každá s jedním čtvercovým oknem v širší spodní části a se dvěma okny vedle sebe v užším horním nástavci, krytém červenou kopulovitou střechou, která vrcholí velkou zlatou makovicí. - Kdy Kravaře získaly znak, není známo. Pečeti jej dokládají až v 18. století. V první polovině 20. století byla typická forma fortifikací ve znaku narušována nejen přidáním cimbuří a vrat, nýbrž především komolením věží
Počet obyvatel: 836.
Přehled kravařských purkmistrů a starostů v letech 1509 – 1945
Přehled předsedů Místního národního výboru v Kravařích v letech
1945 – 1990
Kravaře v Čechách
Okres Česká Lípa, Liberecký kraj .
Již samo jméno Kravař je dokladem mimořádné starobylosti tohoto městečka. Názvy obcí tohoto typu, odvozené od určitého zaměstnání obyvatelstva, objevují se totiž v 11.století, v době, kdy knížecí přemyslovci upevnili svou moc nad celou českou zemí.
Někdy se vyskytuje pro Kravaře i název Radoušov, neboť vznikly splynutím s dvorcem tohoto jména.
Písemné záznamy o Kravařích předčí datem prvního archívního dokladu téměř všechny obce českolipského okresu a sahají do 12.století. Z nejstaršího známého zápisu se dovídáme, že v létech 1175 až 1178 byla provedena směna, kterou se Kravaře dostaly z držení Chřena,syna mělnického probošta Juraty, do majetku premonstrátského řádu. Pod dohledem mateřského strahovského kláštera sloužily k obživě doksanským jeptiškám.
Také sousedství Kravař bylo v té době církevním majetkem: Stvolíky náležely podle odkazu velmože Hroznaty z r. 1197 klášteru tepelskému. Blíževedly, nejdříve královské, patřily podle privilegia Václava II. Z r. 1292 biskupu Tobiášovi. Rovněž o 150 let pozdější historie blízkého Hrádku je spjata s majetkem pražského arcibiskupa a se jménem Jana z Jenštejna.
Ze starobylých právních pořízení lze vyvozovat, že Kravaře měly u ve 13.století povahu tržního centra a městečka. V dokumentu z r. 1263 se uvádějí měšťané kravařští – „cives in Krawar“ a z listiny papeže Řehoře X. o deset let mladší je patrné právo trhu – „villa de Cravar cum foro.“
Ve 13.století prováděli někteří kravařští měšťané jakožto lokátoři zakládání měst na zeleném drnu, a to i v místech vzdálených. V naší oblasti je příslovečná účast kravařských bratří Hertvíka a Konráda při zakládání města Bezděze v r. 1264. Z listiny Přemysla Otakara II. vysvítá, že Konrád za to získal dědičný rychtářský úřad, svobodnou půdu a mlýn.
Doksanský klášter skoupil časem i okolní vesnice, a tak se vytvořilo zboří radoušovské, respektive kravařské, jehož přirozeným centrem se staly na dlouhá staletí Kravaře.
Z kravařské minulosti
Podle poněkud podezřelé listiny krále Jan Lucemburského, ale i z jiných konfirmací městských práv víme, že ke Kravařům patřívaly obce Janovice, Stvolínky, Jezvé, Javorská, Heřmanice, Valteřice, Horní a Dolní Police, Stoupno, Bělá a další obce, které později zanikly.
Pro právní rozhodnutí o povýšení na městečko měla snad význam návštěva krále Přemysla Otakara II. V Kravařích v r.1261.
Dá se předpokládat, že takto bohatě rozvinuté sídliště mělo velmi záhy kostel, ale první zprávy o chrámu Narození Panny Marie máme doloženy až ve 14.století.
Mocní sousedi kravařského zboží toužili nenasytně po tomto úrodném a výnosném území. Svým vlivem způsobili, že 20.března 1348 dal Karel IV. Hynkovi z Dubé a jeho bratru Jindřichovi „opravu a správu městečka Kravař, řečeného Radoušov“. Právní stav se vytvořil sice na způsob zástavy, přičemž nový majitel odváděl za to klášteru určité poplatky, ale zároveň byl formulován jako ochrana kravařského zboží pro klášter.
V husitských bouřích byl klášter zrušen a jeho statky rozchváceny. Král Zikmund listinou z 25. října 1436 Kravaře zastavil Jindřichu Berkovi z Dubé seděním na Milštejně, potomnímu pánu českolipskému, za „pilnost a službu“. Nároky potomku Hlaváče z Dubé a Viléma z Ronova Zikmund takticky neuznal a Jindřichu Berkovi dal panství jako odúmrť, nikoli jako dědicův í. Po přejití husitských válek se opět život v doksanském klášteře obnovil a probošt Děpold „znamenav „veliké zhynutí a opuštění jeho statků“, hleděl se opět domoci pozbytého majetku. S mocným panem Jindřichem byl však nucen udělat úmluvu, podle níž Berkovi „zůstavil svrchní právo a zachoval jej za obránce.“Na tom již zůstalo, a tak král Vladislav Jagellonský je potvrdil i čtyřem synům Jindřich Berky po jeho smrti r. 1479.
Když svoje doposud společně spravované dědictví r.1502 rozdělili, přestala i jednota kravařských vesnic. K Petrovu sloupskému panství připadly Kravaře, Víska, Janovice, Velká, Smrčín a Javorská.
Adam a Zdislav dostali Jezvé, půl Valteřic, Rané a Stoupno a Václav půl Valteřic s oběma Policemi.
Z doby bratří Berků z r. 1510 se zachovala městská kniha kravařská, která je duhou nejstarší úřední a pamětní knihou na českolipském okrese vůbec.
Po Petrově smrti za poručnické vlády jeho vdovy Beatrice z Kolovrat nastaly kravařským zlé časy. Beatrice obtížila svoje poddané neobyčejnými dávkami a požadovala na nich neobvyklé roboty. Když se odvolali jakožto zástavní poddaní ke králi Ferdinandovi I.,dala svými dráby zatknout řadu měšťanů a uvrhla je do těžký vězení na různých svých zámcích. Přátelé perzekuovaných si pospíšili k zemským místodržícím a stěžovali si u královského prokurátora na násilné jednání paní Beatrice. Napětí mezi poddanými a vrchností se zvyšovalo, nepokoje a vření dospěly takřka ke vzpouře. V dubnu roku 1530 dostala sice paní Beatrice pokyn poddané okamžitě propustit a byla předvolána k zodpovědnosti, avšak na výtky odpověděla žalobami na Kravařské, že jí odpírají poslušnost, vylovují pro svou potřebu ryby z potoků, neodvádějí dávky a nekonají vyžadované roboty. Po delších průtazích dostali posléze Kravařští důtku a příkaz, aby zachovávali povinnou poslušnost a nahradili vrchnosti škody, které jí svou liknavostí způsobili.
V první polovině 16.století došlo k právním sporům pro komplikované majetkové změny mezi rychle se střídajícími držiteli rozděleného kravařského zboží. Nejvyšší sudí Zdislav, synovec a později druhý manžel paní Beatrice, prodal svůj zděděný podíl strýci Jiřímu a ten zas Václavovi z Vartemberka, majiteli druhé půle Lipého a budovateli novozámeckého panství. Výsledkem sporů s Vartemberky bylo, že Václav musel klášteru odstoupit Heřmanice, Rané a Stoupno. Berkové se však svých vsí nejen nevzdali, ale naopak se zmocnili i těchto tří vesnic.
Beatricin syn Zikmund přál na rozdíl od své matky Kravařům a hledal ke zvýšení svých důchodů vhodnější cesty. Různými privilegii se zřekl ve prospěch Kravařských odúmrtí v těch případech, kdy zde byli pozůstalí pokrevní příbuzní, povolil jim volný prodej soli, kořalky a vína. Roku 1561 jim dal českou listinou výsady na vaření piva a stanovil okolním vsím povinnost nebrat jiné než kravařské pivo. Všechny staré svobody potvrdil Kravařským však s podmínkou, aby roční poplatek doksanskému klášteru ve výši 100 kop grošů platili místo něj sami.
Pod protestantskou vrchnosti se i do Kravař rozšířilo luteránství. Kostel i škola, o které se výslovně píše k roku 1550, vymanily se zcela z katolického vlivu.
Poslední pokrevní potomkyně velmože Jana z Vartemberka, neočekávaně zemřevšího i s jediným svým mužským dědicem Adamem v zimě 1595 – Alžběta Vartemberská zakoupila r.1603 od Jana Malcána panství Stvolíky s hradem Ronovem. Přibližně v téže době je zaokrouhlila přikoupením Kravař se vesnicemi Vískou, Velkou, Janovicemi, Javorskou a Javorem od Zikmundova vnuka Adama Berky.
Alžběta zemřela r. 1604 na úbytě, které si přivodila chorobnou touhou dát otcovu velikému dědictví za každou cenu mužského potomka z vlastní krve. Všichni její synáčkové z manželství se Zikmundem Vartemberkem na České Kamenici umírali v útlém věku. Poslednímu nemluvňátku – Abrahamu Janovi dala holdovat od všech správců panství a od rychtářů a purkmistrů, i od kravařského. Dítě ji však dlouho nepřežilo. Následkem složitých pozůstalostních opatření Jana z Vartemberka zdědil panství nejdříve otec Janova vnuka Zikmund a pak Zikmundův Zhýraly bratr Jan, jemuž se podařilo nadělat ve svém krátké životě tak nesmírné dluhy, že mu pro uspokojení věřitelů nezbylo než rozprodat všechny po dvě století cílevědomě scelované državy. Ještě než zemřel ve vězení dlužníků, prodal Jan celé ronovské zboří, do nějž se počítaly nyní i Kravaře, Adamu Hrzánovi z Harasova r.1608.
Hrzánové učinili sídelním místem panství městečko Stvolínky, kde bydleli v renesančním zámku a kam koupí převedli r. 1623 pivovarská práva, kdysi kravařská, do nově vystavěného stvolíneckého pivovaru. Adamův syn Zdislav se zúčastnil jako veškerá severočeská šlechta protihabsburského povstání, ale protože nebyl bohatý, dostal milost i na držení statku. Protestantského vyznání se však nechtěl vzdát. Když byl r. 1623 vyhnán jeho pastor Thomas Keller do Žitavy, rozhodl se Zdislav Hrzán také k vystěhování a panství prodal své manželce Alžbětě Haugvicové z Biskupic.
Roku 1631 se obrátilo válečné štěstí a Sasové vtrhli do Čech. S nimi se navracela plna nadějí česká emigrantská šlechta a ujímala se svých statků. Učinil to i Zdislav Hrzán, a proto byl r.1634 odsouzen císařem k ztrátě jmění. Panství Stvolínky bylo zabráno císařskými komisaři.
Avšak i tentokrát se Hrtanové opět domohli majetku. Na prosby i přímluvy byly Alžbětě statky po dvou letech opět vráceny. Alžběta bydlívala s manželem v Drážďanech a oba žili bezstarostně z práce svých kravařských a stvolíneckých poddaných. Nikterak nešetřili, naopak si ještě vypůjčovali. Po smrti obou se našlo tolik věřitelských pohledávek, že muselo být na jejich úhradu panství prodáno.
Roku 1674 se rozhodl ke koupi panství kardinál Arnošt Harfách, který budoval nově založené biskupství litoměřické a mínil je zaopatřit výnosnými statky. Protože těsně před touto koupí v r.1646 Kravaře celé lehly popelem, připadl primát na panství opět Stvolínkám. Zdá se však, že díky Harrachově podpoře se Kravaře rychle vzpamatovaly ze své pohromy. Prospělo tomu i zvláštní svépomocné opatření,řečené „sousedské právo“. Měšťané i v r.1628 zakoupili za 1000 zl. Les o výměře 194 jiter a od Alžběty hrtanové si vyžádali chválení statutů, podle nichž dřevem lesa mělo být pomoženo všem pohořelým nebo tem, kdo potřebovali obnovit svoje zubem času zchátralé stavení. Právo se vztahovalo pouze na sto měšťanů jejich sto domů.
Mnoho měšťanů se zabývalo již v 17.století formanstvím vyváželo obilí a chmel až do Míšně. Chmelnice, v 19. století proslulé jak úštěckým zelenáčem, tak červeným chmelem, jsou na Kravařsku doloženy od 16.století.
Roku 1680, v době velkého protifeudálního povstání, jímž byly zachváceny v zemích české koruny nejvíce severní Čechy, projevily se nepokoje také na stvolíneckém panství. Nevolníci omítali robotovat, odvolávajíce se na dřívější mírnější urbariální povinnosti. Ozbrojení poddaní dokonce zajali biskupského správce a uvěznili jej. Po vojenském potlačení povstání sezvala císařská vyšetřovací komise, vedená generálem Harantem, koncem dubna rychtáře z několika okolních panství do stvolíneckého zámku, kde je násilím a hrozbami donutila k přijetí ještě těžšího nevolnictví, než pro jaké se bouřili.
V 18.století trpěly Kravaře vojenskými průtahy za slezských válek. Ve čtyřicátých letech stoupla dost již tísnivá nevolnická břemena vesnic ještě o nucené dodávky do magacínů v Litoměřicích.
Pruská vojská, ustupující r.1744 před Bavory přes Litoměřice, svedla poblíž Kravař menší bitvu, její raněné si museli měšťané rozebrat k ošetřování. Po vyhnání Prusů se císařská a spojenecká vojska utábořila na Kravařsku k přezimování . V r. 1756 se opakovaly pustošivé průtahy vojsk a opakovalo se i zimní táboření celého regimentu, jež bylo pro Kravařské hroznou metlou. Přes Kravaře jdoucí silnice se stala spojnicí vojenských magacínů v Litoměřicích, Kuřívodech a Mimoni, a tudíž po celá padesátá léta zůstala nežádoucně frekventována. Po těchto spojnicích ochrnulého obchodu jezdily nucené selské fůry s proviantem, byli tu vláčeni zajatci, pochodovaly tudy regimenty, bezcitně vymáhající výpalné. Bez rozdílu, zda šlo v vojska cizí či domácí, požadovali jejich velitelé přípřeže a kontribuce a odváděli k vojsku muže. Když r. 1759 Kravaře měly dodat šest rekrutů, neměly už vůbec žádné muže schopné vojenské služby. Prořídlí obyvatelé, převážně starci, invalidé a ženy, se složili a koupili si za 700 zlatých pruské zběhy, kteří za tento poplatek vstoupili do rakouské armády.
Ukrutné zpustošení a zchudnutí panství mělo za následek zvýšení vrchnostenského útlaku a v době války o dědictví bavorské vedlo k zoufalým vzpourám, a to i na Kravařsku.
Na stvolíneckém panství, které patřilo litoměřickým biskupům, rozhořelo se r. 1775 povstání v posledním červencovém týdnu, právě když měli poddaní od rychtáře uloženo kosit biskupské žito. Lidé se z vesnic takřka vůbec nesešli.
Na dvůr Stranné, kam měli jít robotovat hospodáři z Kravař a Blíževedel, dostavila se jen hrstka lidí. Proto správce panství povolal na vrchnostenský úřad všechny rychtáře panství, aby se jich dotázal, co to má znamenat. Když se dověděl, že chtějí vynutit robotní úlevy, hlásil pobouřeně krajskému úřadu do Litoměřic, že pro vzdor poddaných vznikne vrchnosti velká ztráta na sklizni. Mezitím poddaní Velké Javorské zahájili organizaci vzpoury. Dohodli se se všemi okolními vesnicemi, že se shromáždí v Kravařích a odtud že pak všichni společně potáhnou jednat na stvolínecký zámek. 29. července bylo celé panství na nohou a již po půlnoci chtěli odpůrci robota vyjít z Kravař. Konšel Bertel je v poslední chvíli přesvědčil, že bude lépe se o právním postupu dohodnout s velitelem vojska, ubytovaného v té době v Kravařích.Velitel však, dověděv se oč jde, dal místo rady shromážděné nespokojence svými vojáky rozehnat, část zajal a odvezl do zámku Stvolínky. Ředitel tonul v bezradnosti a dal s podněcovateli srocení sepisovat protokoly.Situace byla tak nepřehledná nálada poddaných tak napjatá, že se vrchnost spokojila s exemplárním převozem hlavních protivníků roboty do kriminálu v Litoměřicích a střehla se svolávat lidi dohromady nebo nějak poddané popouzet.
Od beznadějného života plného dřiny, bídy a existenční nejistoty se obracelo obyvatelstvo alespoň k nadějím, které poskytovalo náboženství slibem posmrtné odplaty. Biskupská vrchnost tudíž podporovala všechno církevní snažení. Pro nedostatek kněží měl kravařský duchovní až do poloviny 18.století v péči i Stvolínky, které získaly faru až r.1754. Vedení k nábožnosti nemohlo zabránit tomu, aby otřesné zbídačení nepůsobilo na vystřízlivění určitých vrstev lidu, které ztrácely úctu i před tehdejšími nejvyššími symboly: roku 1773 byla v kravařském kostele spáchána veliká krádež zlatého kultovního nádobí a vzácných mešních rouch.
Přes všechny útrapy, mory a války docházelo od sklonku 18.století k populačnímu růstu, který byl patrný i na škole, jež nestačila počtu dětí. Roku 1783 byla postavena pro školní mládež z Kravař, Janovic, Velké a Raného nová budova, propočtená na dvě stě dětí. Ale již roku 1838 nedostačovala a musela dostat větší prostory.
19.století přineslo Kravařům nový ruch. Kravařští byli obchodně čilí, měli spojení s dalekými končinami pro chmelový vývoz i po velké výroční trhy svého městečka, které se konaly na sv. Valentina, na sv.Víta, na sv. Michala a o Dušičkách.
Obyvatelstvo se zapojilo do řady spolků ekonomického i kulturního charakteru. Ve spolku pro povznesení zemědělství se setkaly s velkým ohlasem poučné přednášky. Tradiční chov dobytka stoupl a zkvalitnil se uvědomělou péčí hospodářů tak, že mohla být posléze r.1907 založena v Kravařích družstevní mlékárna. Hospodářství produkovala úspěšně pšenici, žito, ječmen, oves, luštěniny i pícniny, zejména vikev.Chmelu zůstali věrni i přes dočasnou stagnaci vývozu. Blízkost Litoměřic,zahrady Čech, působila i na Kravařsku v rozvoji ovocnářství.
Zrušením feudálních řádů a zřízením politické správy došlo k nebývalé změně. Zatímco Kravaře po celá staletí příslušely ke správnímu a kulturnímu centru České Lípě prostřednictvím pánů Berků, a potom vytvořily hospodářské centrum stvolíneckého panství, byly r 1849 zařazeny do soudního okresu Úštěk v politickém okrese litoměřickém, kde setrvaly až do reorganizace okresů v r. 1960, tedy přes sto let.
Veliký rozruch způsobila jednání o dráhu Česká Lípa – Litoměřice – Louny. Kravařským obchodníků pochopitelně záleželo na tom, aby železnice vedl přes jejich městečko. Přičiňovali se o to ze všech sil, posílali petice až k zemskému guberniu a v posledním stadiu boje se obrátili i na samotnou císařovnu.
Za tohoto vývoje mizel čím dál tím více starobylý vzhled města, jednak ze snahy držet krok s prakticismem nastupujícího kapitalismu, jednak i pro požáry.
Jeden z největších vzešel v Kravařích r. 1860 z pekárny. Shořelo při něm 92 obytných domů, 78 stodol a 31 jiných budov. Městečko tehdy přišlo o půvabná dřevěná podloubí. Roku 1873 byl z náměstí odstraněn starý, ještě středověký tržní symbol – sloup se stříškou a korouhvičkou, na němž visely kovové hole s platnými mírami – lokty. Sloužil i jako pranýř těm, kdo míru šidili.
Právě pro požáry se nezachovaly starobylé objekty Kravař ve větší míře, především ne po obvodu vlastního náměstí, spíš v okrajových částech: jednak ve Vísce, jednak ve čtvrti za potokem, kam se rozšiřovaly Kravaře od 17.století.
Zhoubné požáry přečkaly rovněž kamenné partie stodol a dalších hospodářských staveb, tvořících zadní trakty usedlostí po obvodu původního města , které vytvářely vzájemným propojením městskou fortifikaci, jak to bylo od středověku obvyklé u menších městeček. Tento způsob hrazení se ve většině našich městeček do dnešních dnů nedochoval, a tudíž jeho kravařský relikt je v našich zemích velikou vzácností.
Další starobylou stavbou je původně gotický kostel Narození Panny Marie, připomínaný v r. 1384. Po velkém požáru v r.1646 byl obnoven po r. 1650. Jeho dnešní vzhled nese stopy barokních úprav z let 1744 - 1749, které byly zjednodušeny při opravách po druhém největším požáru Kravař v r. 1860. Jednolodní barokní prostor má zaoblená nároží a stěny členěné pilastry. V západní části zdobí chrám rokoková kruchta s dřevořezbami spočívající na dvou sloupcích. Její varhanní stroj pochází od mistra J.J.Wohla z r.1748.Oratoře jsou neseny segmentovými oblouky. Zařízení je částečně raně barokní, částečně z 2.poloviny 18.století. Původní oltářní obraz Panny Marie je v presbytáři, na hlavním oltáři je nyní od drážďanského dvorního malíře Benedikta Kerna Panna Maria Pasovská v barokní skulpturální architektuře z konce 18.století se sochami sv.Jana Křtitele, sv. Josefa a s raně barokními sochami proroků. Do architektonického celku jsou vmontovány postranní branky. Kazatelna s reliéfy evangelistů je rokoková. Pěkná je i hřbitovní kaple P.Marie Pomocné z r. 1750 s kamennou kazatelnou vně při severním nároží. Ke kostelu náleží barokní fara. Pozoruhodnou památkou je hřbitovní a ohradní zeď kolem kostela. Z kultovních památek je významný sloup se sochou P.Marie na náměstí, pocházející z r. 1708.Kromě podstavce s reliéfy je doplněn ještě sochami sv. Vavřince, patrona proti požárům, sv. Barbory a sv. Rocha, kteří byli vzýváni v době moru a Jana Nepomuckého, světce, jehož úcta byla rozšiřována právě v barokní době.V obci a okolí je ještě několik barokních soch a božích muk.
Typická lidová roubená architektura je mimořádně početně i kvalitními ukázkami zastoupena v sousedním Raném. V Kravařích se zachovala jedna z největších lidových staveb v severních Čechách – roubená budova výstavného domu čp.3, v dnešní podobě zbudovaného Václavem Kernem, tehdejším rychtářem osady Víska, v roce 1797. Dnes je v tomto objektu umístěna pobočka Vlastivědného muzea v České Lípě s expozicí lidového bydlení.
Jeden z domů na kravařském náměstí je vyzdoben plastikou, znázorňující lidovou formou městský znak. Není nám známo, kdy byly Kravaře nadány znakem, ale podle nejstaršího zachovaného erbovního obrazu lze soudit, že koncem 17. nebo na počátku 18.století užívaly již znaku, dodnes ustáleného. V modrém štítu stojí stříbrná hradba z kvádrů s otevřenou branou. Pod římsou hradby jsou rozmístěny ve stejné rovině tři kruhovité střílny. Z hradby vyrůstají dvě věže, které mají po jednom okně. Vrcholné patro věží má v průměru užší masu než hlavní dřík a je opatřeno protáhlými, obloukovitě zaklenutými okénky, z nichž vidíme dvě. Nad nimi se klene červená helmovitá střecha s límcem a s velkým knoflíkem na nízké špici.
Nad Kravařemi se vypíná strmá hora ronovská, která ještě před výstavbou hradu patřila ke zboží doksanského kláštera. Když se Berkové z Lipého zmocnili ochranného práva nad Radoušovem, byl od nich pravděpodobně v r.1420 založen Ronov jako hrad ochranný.
Jeho stavba bývá přičítána Hynku Hlaváči z Dubé a na Lipém, velkému nepříteli husitů, horlivému pomocníku krále Zikmunda a informátoru katolických měst Lužického Šestiměstí. Bezdětný Hynek připsal své panství a také hrad Ronov svým příbuzným. Po jeho smrti byla práva města Lipého konfirmována Vilémem z Ronova. Ale i další držitelé Lipého se rádi psali jako páni z Ronova. Proslulý Jindřich, původem z hradu Milštejna, držel Ronov jako pevný strategický hrad ještě v r.1437 a podával odtud informace do Lužice. Nějaký čas potom se dostal Ronov Vilémovi z Ilburka, jenž byl zdatným válečníkem a spolu s Vartemberky škodil svými výboji Lužičanům. Ti se vypravili r. 1444 na velké tažení proti loupeživým rytířům na Českolipsku a Vilémovi z Ilburka vypálili jeho tvrz ve Stvolínkách. Zdá se, že Ronova však nedobyli. Vilém svými výboji zbohatl a nikomu se nepodařilo jej z jeho držav vypudit. Ronov se dostal z rukou jeho dcery do vladyckého rodu Kurcpachů z Trachenburka, kteří však už na něm sídlili jen jako na lovčím hrádku, neboť si přestavěli Ilburkovo stvolínecké sídlo na zámek. Renesanční náhrobky kurcpašské rodiny se zachovaly ve zdi stvolíneckého kostela. Koncem 16.století už Ronov chátral. Přestal být obýván již za Jáchyma Malcána z Pencelínu, jemuž se dostal sňatkem s Evou Kurcpachovou. Pustý hrad byl švédským vojskem v r.1635 úplně zničen a vypálen.
Litoměřičtí biskupové jako potomní vrchnost chtěli zapudit strašidelné pověsti o pokladech, ďáblech a světýlkách, které se mezi lidem o Ronovu rozmohly, a tak zřídili při cestě k hradu křížovou cestu. Hrad Ronov tvoří dodnes dominantu celého Kravařska a je cílem turistických cest.
Novější dějiny 20.století
Před rokem 1945 žilo v Kravařích asi 800 Němců a pouze 5 českých rodin. Obec byla známá chovem dobytka. Na louce za mlékárnou bývalo veliké tržiště, kde se obchodovalo s dobytkem. Obyvatelé Kravař v létě vesměs hospodařili na svých polích a v zimním období se zabývali řemeslem. Bylo zde celkem 27 drobných živností a obchůdků, např.3 pekařství, cukrářství, řeznictví, kloboučnictví, krejčovství, prodejna obuvi, trafika, 7 hospod, 3 benzinová čerpadla, nocležna pro pocestné, hodinář, drogerie, kovárna, hudební škola atd. Na koupališti se konala celá řada slavností a koncertů. Na náměstí se každoročně konaly jarmarky.
Po skončení 2.světové války bylo německé obyvatelstvo vysídleno v rámci tzv. odsunu. Jejich domy byly přiděleny českým rodinám z vnitrozemí.
V roce 1960 byly Kravaře v rámci územní reorganizace přičleněny k okresu Česká Lípa.
(Sborník 800 let Kravař, MNV Kravaře, Kravaře 1978)
Písemné záznamy o Kravařích patří k nejstarším v celém českolipském okrese. Už ve 13.století byly Kravaře vyhledávaným tržním centrem. Raně barokní kostel Narození Panny Marie byl postaven v roce 1650 a v letech 1744-1749 prošel přestavbou. Roku 1773 zde bylo ukradeno zlaté kultovní nádobí a vzácná mešní roucha. V 18.století během slezských válek Kravaře značně trpěly vojenskými průtahy. V okolí obce nalezneme velké množství sakrální architektury.
(Města a obce Libereckého kraje,Spácium, Liberec 2007)
Kravaře v Čechách
Okres Česká Lípa, Liberecký kraj .
Do r. 1848 panství Stvolínky, později kraj Litoměřický - soudní okres Úštěk.
V latinských textech Cravar, Cravaria, v německých Graber, Crawer. Písemné záznamy o Kravařích předčí datem nejstaršího archivního dokladu téměř všechny obce českolipského okresu. V letech 1175–1178 se Kravaře dostaly do majetku premostrátského řádu. Už ve 13. stol. měly Kravaře povahu tržního centra a městečka. Z dokumentu z roku 1263 se uvádějí měšťané kravařští jakožto lokátoři při zakládání obce Bezděz; z listiny papeže Řehoře X., o 10 let mladší, je patrné právo trhu. Kravaře byly nadále součástí panství patřícího doksanskému klášteru. Ve 14. století se držiteli panství stali Berkové z Dubé. Po nich drží panství Vartenberkové, kteří spojili kravařské panství se stvolíneckým, a Hrzánové z Harasova. Ti své sídlo přenesli na zámek ve Stvolínkách. Beatricin syn Zikmund dal roku 1561 Kravařím českou listinou výsady na vaření piva a stanovil okolní vsím povinnost nebrat jiné než kravařské pivo. Pod protestanskou vrchností se i do Kravař rozšířilo luteránství. Kostel i škola, o které se výslovně píše k roku 1550, vymanily se zcela z katolického vlivu. Spojená panství zakoupil roku 1646 hrabě Arnošt Albrecht kardinál Harrach pro nově zřizované biskupství litoměřické. Pod biskupstvím zůstalo panství až do zániku feudálního systému roku 1848.
V 18. století trpěly Kravaře vojenskými průtahy za slezských válek. Pruská vojska, ustupující roku 1744 před Bavory přes Litoměřice, svedla poblíž Kravař menší bitku - raněné si museli měšťané rozebrat k ošetření. Po vyhnání Prusů se císařská a spojenecká vojska utábořila na Kravařsku k přezimování. Roku 1773 byla v kravařském kostele spáchána veliká krádež zlatého kultovního nádobí a vzácných mešních rouch.
Pamětihodnosti: gotický kostel Narození Pany Marie - první zmínky jsou doloženy už ve 14. století. Barokní fara, hřbitovní a ohradní zeď kolem kostela. Z doby bratří Berků z roku 1510 se zachovala městská kniha kravařská, která je druhou nejstarší úřední a pamětní knihou na českolipském okrese vůbec.
Tajemné stezky
___________________________________________________________________________
Na Ronově
Některé hory severních Čech jsou úžasnými dominantami kraje a jejich existence je prosycena dávnou minulostí. Můžeme klidně říci, že to jsou majáky národních dějin. Nejvíce to platí o Bezdězu a téměř ze všech vrchů, o nichž byla a bude řeč, se dá někde na horizontu uvidět typické dvouvrší s hradem na vyšším z obou vrcholků. Pohled z Bezdězu zase vypovídá o tom, kolik bodů minulosti naší země je posazeno na vrcholcích hor.
Ronov (553 m) je též nápadný. Výše položená sídliště České Lípy dovolují pohled přes Kozelskou planinu, kde vedle rozložité Vlhoště je ve stejném úhlu pohledu štíhlý Ronov. Pravým zážitkem je pohled na něj z Úštěcka. Prozrazuje mohutnost sopečného kužele.
Na vrcholek vedou dvě cesty – od Stvolínek a od Blíževedel. Stoupání vzhůru je strmé, ale nakonec jsme odměněni zajímavým zážitkem. Nalezneme tu docela rozsáhlé pozůstatky hradu. Jen vnější hradba stačila k jeho zabezpečení, protože na všechny strany spadaly kamenité stráně opravdu prudce. Vnitřní dispozice se dají ještě dobře přehlédnout, věžovité stavení i pozůstatky paláce a bašt.
Stáří hradu je trochu záhadné. Kdo četl někdy o mocném rodu Rohovců vytušil by,
že právě zde je jejich původní domovin a. Nebylo tomu tak. Novější bádání klade původní Ronov na Žitavsko, do údolí Nisy, na jejím dnes polském břehu. Ronov není dílem počátků 13. století, ale spíše se připouští až konec 14. století. Jeho název připomíná tradiční znak Rohovců – zkřížené otesané větve, česky zvané ostrve a německy Ronne. Spíše než větve
to byly mohutné trámy, v nichž záseky mohly být jako schody, pokud byla kláda opřena
o hradbu dobývaného opevněného místa, dalo se po ní dobře stoupat.
Z majitelů Ronova jsou známější až pánové z Illburka v 15.století. Hrad přestavěli, takže to, co v troskách spatříme, jsou pozůstatky stavby z druhé půle 15. století. Vdova po Vilémovi II. z Illburka přesídlila do stvolínecké tvrze, která byl postupně zvelebována, zatímco Ronov chátral.
Za třicetileté války poskytoval útulek místním obyvatelům, kteří se tu skrývali se svými cennostmi. Švédové si jich roku 1643 povšimli a hrad vypálili. V roce 1845 dal jeho majitel, pán na Stvolínkách, litoměřický biskup Augustin Hille postavit na hrad mířící křížovou cestu se závěrečným křížem na zasypaném paláci. To vše časem zaniklo. Z místa od kříže je nejlepší pohled do kraje. Uchvátí nás Říp a panorama hor Litoměřicka s hradem Klapý a vzdálenou Milešovkou.
___________________________________________________________________________
Ronovské pověsti
Ronov má své pověsti. Obdobně jako u některých českých hor nacházíme i zde zkazku o pokladech ukrytých v hlubinách a diskrétně, leč naprosto spolehlivě střežených. Specifikou pohraničního kraje a Lužických hor zvláště jsou poklady hlídané trpaslíky vstupujícími
do útrob země četnými otvory a rozestupy v pískovcových skalách. Jinde se nabízí varianta známá z překrásného zpracování Erbenova. Poklad zdánlivě nikdo nestřeží a otevírá se k němu cesta jen při jediné výjimečné situaci v roce. Okolnosti přístupu jsou ale přísné, spíše až nemožné. Pokladnice ve skalách a hlubinách hor jsou pasti.
První ronovská varianta pověsti o pokladu hovoří o ženě z Úštěku, která slyšela o tom, že na Ronově se otevírá o květné neděli, když ve stvolíneckém kostele čtou pašije, přístup k bohatství ve skále. Otvírání hory se ohlašuje bouřlivým větrem a hromem. Země se chvěje. Skála se prý otevírala na vrcholu, kde bylo nádvoří hradu.
Žena byla dobře připravena, přečkala první úlek a záhy uviděla otevřenou rozsedlinu
a v ní velký kovový stůl obložený zlaťáky, kolem nichž svítily modravé plaménky. Moderní člověk by dodal, že to byly prvky bezpečnostního zařízení.
Úštěcká hledačka pokladu nebyla sama, měla s sebou dítě a tím se samozřejmě situace zkomplikovala. Rychle naplnila koš penězi a uháněla pryč. Teprve nyní si vzpomněla, že tam ve skále nechala sedět dítě. Odhodila koš a utíkala nahoru. Jenže vše bylo marné, skála se zavřela. Marné bylo volání a křik. Jen ozvěna se odrážela od balvanů.
Ronovská pověst má dále trochu odlišné pokračování. Ženě zůstal koš plný zlata
a neproměnil se na kamení. Jenže, co je platné zlato, když se za něj platí životem. Takže nezbývalo než učinit ještě jeden pokus o záchranu. Přišla sem znovu o další květné neděli
za rok. Stalo se jako tehdy, skála se rozestoupila a peněz na stole bylo tolik, co před odnesením. Nicméně to hlavní bylo, že dítě tam sedělo veselé, hrálo si s červeným jablíčkem v ruce. Žena na poklad ani nepohlédla, popadla dítě a utíkala ven. Teď se teprve mohla těšit z bohatství, které ji a dítě zabezpečilo na celý život.
Druhá varianta pověsti je podobná. Opět květná neděle a žena s dítětem na Ronově. Najednou uviděla železné dveře, lehce je otevřela a za nimi bylo sklepení s hromadou uhlí.
Žena si nabrala, což o to, uhlí bude dobré na zimu. Utíkala s ním domů, aby se mohla ještě jednou vrátit. Když přiběhla, tak železné dveře nešlo za žádnou cenu otevřít a za nimi zůstalo nejen uhlí, ale také odložené dítě.
Zdrcená se vrátila domů a na místě, kde vysypala uhlí, válely se kusy ryzího zlata. Lehce nabyté bohatství ženu netěšilo. Truchlila po dítěti. Nezbylo než znovu zkusit proniknout za železné dveře o příští květné neděli.
Našla je znovu otevřené. Ve sklípku sedělo dítě živé a zdravé, jen poněkud černé, protože si hrálo s uhlím.
Obě pověsti spojuje jeden motiv rázu biblického. V příbězích se odpočítával na jedné straně lidský čas řítící se vpřed a na druhé straně čas božský, kde rok je jak jeden den. Celkový podtext pověstí míří dále. Poučuje nás o tom, kde si má člověk skládat poklady. Nový zákon praví, že ne poklady pozemské jsou věčné, nýbrž by nebeské vytvořené z dobrých skutků. Lidová moudrost k nim přidává, že tyto poklady se skládají na věčné úroky.
Dovětkem přidejme pověst, která nesahá příliš za hranice fantazie.
V 18.století chodily chudé ženy z panství sbírat na Ronov tvrdé traviny, který byly
na zimu lámány a sloužily jako vycpávky. Když byly už znavené, hledaly si místo k odpočinku. Magdalena Carová byla asi uprostřed vrchu, tu náhle spatřila lískový keř vyrůstající u železné mříže, od níž ležela hromada starých tolarů. Žena je chtěla zpod mříže vydolovat, ale dostala ven jen jediný peníz. Při návratu domů se svěřila ostatním ženám,
co viděla a ukázala jim minci. Ženy plné zvědavosti a touhy po bohatství se sem vypravily znova, ale nic už nenašly. Magdaleně tak zůstal jen jediný zachráněný tolar. Po čase se dostal do rukou litoměřického biskupa a ten za něj dobře zaplatil.
Troufl bych si odhadnout, že šlo o reálný objev. Odhalil bych i možného konkrétního biskupa, kterého právě tyto věci zajímaly: Emanuel Arnošt hrabě Valdštejn, žijící v letech 1716 – 1789, byl třicet let biskupem litoměřickým. Vlastnil numismatickou sbírku, která podnítila Mikuláše Adaugta Voigta k tomu, aby položil základy české vědecké numismatiky. Valdštejnova sbírka se dostala do Národního muzea.
Na dohled z Ronova jsou Hostíkovice, malá osada se vzácným gotickým kostelíkem. Při narovnávání silnice v letech šedesátých narazili dělníci na džbán plný pražských grošů. Skončily v českolipském muzeu a jsou tu vystaveny.
___________________________________________________________________________
Obrázky z Kravař
Pohybujeme se po stvolíneckém panství, kde se setkáváme s řadou dokladů
o starobylosti osídlení a majetkové držby. Připomněl jsem odkaz Hroznatův klášteru tepelskému v roce 1197 v případě Stvolínek. Na západním úpatí Ronova ležela zaniklá vesnice Vitoslavice, která existovala před rokem 1195. Osídlení Stranného pod Ronovem dokládá zakládací listina litoměřické kapituly z roku 1057.
Kravaře a jejich okolí náležely k nejstarším osídleným územím ve východním středohoří. Lokality v tomto území náležely klášteru, vedle tepelského také doksanskému
a zmíněné litoměřické kapitule.
Mezi lety 1175 – 1178 vyměnil doksanský klášter svůj dvůr se sklizeným obilím
a za doplatek 4 hřiven stříbra s Chřenem, synem mělnického probošta Juraty za jeho zboží v blízkých Kravařích. K tomu získal klášter rozsáhlé zalesněné území nazývané Újezd. Sahalo na severu až k řece Ploučnici. V těsné blízkosti Kravař byl dvorec Radoušov, z něhož vyrostla dnešní lokalita Víska. Klášter získal časem výměnným obchodem také toto důležité místo. Lesnatá krajina mohla být v dalších stoletích úspěšně osídlována novými vesnicemi.
Při rozhledu z Ronova zaznamenáme i dnes ono úsilí zakladatelské, třebaže i část dřívějšího osídlení zmizela nebo zůstala sotva patrná.
Intenzivní kolonizační činnost můžeme připsat především dvěma schopným podnikatelům – lokátorům. Vybírali vhodné místo k osídlení, přiváděli sem kolonisty, často z velkých dálek a finančně zajišťovali celé úsilí. Kompenzací jim bylo, že v nových osadách dostávali úřad rychtářů s podílem na výtěžku pokut a stávali se majiteli svobodných lánů
a krčem. V šedesátých letech 13. století působili kravařští Konrád a Hertvík. Jejich činnost využíval nejen doksanský klášter. Při návštěvě Kravař v roce 1251 se seznámil s jejich úspěchy král Přemysl Otakar II.: a svěřil jim kolonizaci Podbezdězí, při níž bylo v první fázi založeno městečko Bezděz, později přenesené do Bělé, Doksy, dnes úspěšné letovisko
a Kuřivody zničené armádou uprostřed vojenského pásma v roce 1951.
Krajina šťastně unikla husitským válkám, třebaže táborité vyplenili doksanský klášter, na kravařské panství nepřišli, ani Ronov jim nestál za obléhání. Kravaře se dále vyvíjely jako přirozené tržní a výrobní středisko. Můžeme ho označit za městečko, již vzhledem k četným výsadám získaným během 16. století. Teprve v první polovině 17. století se vlivem přesunů
a zvýrazněním Stvolínek jako panského sídla stala střediskem právě jmenovaná blízká obec. V roce 1647 přešlo celé území do rukou budoucího litoměřického biskupství.
Biskup Schleintz vyšel ochotně vstříc místním cechům při obnově zničených privilegií a tím napomohl udržet chod městečka. Řezníci prodávali maso v tzv. masných lavicích, z jejichž držení odváděli vždy na svatého Martina (11. listopadu) určitý poplatek v naturáliích. O masné lavice řezničtí mistři každoročně losovali. Kravařský cech krejčích požádal roku 1672 o obnovu cechovních artikulí. Sdružoval totiž krejčí i z ostatních vesnic panství. Venkovští krejčí mohli šít pro obyvatele Kravař, pokud jim zákazníci donesli práci na vesnici. Nesměli ale chodit pracovat do městečka, protože by tím škodili zdejším mistrům. Každý mistr mohl mít nejvýše dva tovaryše.
Kravaře prožily mory, robotní vzpoury i průtahy vojsk. Od počátku 19. století se začaly měnit. V letech 1827 – 8 proběhla stavba radnice a nedlouho na to i školy. Biskup Augustin Bartoloměj Hille, který byl ve svém úřadě 33 let (1832 – 1865), založil školní nadaci pro chudé děti. Městečko mělo v roce 1839 svou požární zbrojnici, ale ještě nikoliv spolek dobrovolných hasičů. Zatím byli hasiči všichni muži. Již roku 1745 si městečko pořídilo u místních ševců nové měchy. Požár z 26. září 1860 Kravaře krutě poznamenal. Vypukl z neobjasněných příčin v pekárně a rychle se šířil. Ačkoliv při hašení pomáhali dobrovolníci až z České Lípy a Úštěku, zničeno bylo 92 domů obytných a 110 hospodářských stavení. Celková škoda byla kolem 700 tisíc zlatých. Soudobý kronikář poznamenal: „hasiči nemohli pořádně hasit pro nedostatek pomocníků, ačkoliv ohni přihlíželo mnoho lidí“.
Zanikla krása dřevěných domů a téměř vše bylo znovu postaveno z kamene. Soudobé Kravaře si uchovaly své trojúhelníkové náměstí s patrovými domy. Přes škodu a zkázu
se v roce 1866 domohly u Jeho Apoštolského Veličenstva císaře Františka Josefa I. povýšení na město. Vsadili na rozvoj chmelařství a na mléčné hospodářství. Bohužel tato dávná prosperita je pryč. Při vjezdu do obce po silnici směrem od Litoměřic bylo možné spatřit ještě před třiceti lety za tabulí ohraničující obec hned silniční značku s krávou a o pár metrů dále
na levé straně stojí dodnes kravařská mlékárna, vytříbená ukázka venkovské podnikatelské architektury. Škoda, že je bez života.
___________________________________________________________________________
Povinnosti školmistra v Kravařích
Školy v našich městečkách mají pestrou starožitnou historii. Trvale se těšily zájmu měšťanů, avšak péče o školství byla často ze strany obcí docela nedbalá. Všechny možné práce měly přednost před školní výukou. Učitel, zvaný ve zdejším kraji již od 16. století „školmistr“, byl sluhou církve a obce. Každý groš se v těch dávných časech obracel a jen málo jich bylo věnováno pro potřeby školní. Vzdělání vzbuzovalo určitý respekt, ale v maloměstě nebylo zase až tolik žádáno.
Maxmilián Rudolf, hrabě Schleintz, biskup litoměřický, podepsal 26. června 1675 konzistoriální výnos pro učitele ve farnosti kravařské, aby věděl „co vlastně má činit ve vztahu ke své duchovní vrchnosti, aby ve všech svěřených náležitostech si dle předpisu počínal“.
Instrukce mu ukládala:
1. Školmistr má během týdne, jakož i o nedělích a svátcích přisluhovat během mešní oběti
a připravit svátostné potřeby, otevřít a zavřít kostel a sakristii, obstarat zvonění, během týdne zapalovat svíce na oltáři, kněze odívat mešními rouchy a odstrojovat a před přijímáním prostřít před komunikanty pokrývku před oltář. Kalich po požití mešního vína očistit
a po skončené mši zhasnout světlo a uzavřít dveře kostela.
2. Při nedělních a svátečních bohoslužbách a je-li toho i jinak zapotřebí, starat se o varhaní hudbu, aby před kázáním a po něm zněly zbožné a povznášející zpěvy podle časových potřeb.
3. Panu faráři sloužit při roznášení svátostí, jakož i vypomáhat při křtu u křtitelnice
se světlem, solí a dalšími svátostmi. Asistovat při návštěvách nemocných, kterým se přináší Tělo Páně, tak jako při posledním pomazání a to nejen v městečku Kravaře, nýbrž též v přifařených vsích, mimo případů nebezpečí nakažlivých nemocí.
4. Při jiných obvyklých církevních ceremoniích během Kalváriového týdne i mimo něj je povinen po své službě účastnit se u Svatého hrobu bohabojně zpívat vážné zpěvy.
5. Ve všem, co koná v kostele i mimo něj, dbá cti služebníka božího a vede takto i děti,
je poslušen rad knězových a nečiní ničeho bez jeho schválení.
6. Svou službu školskou odbývá po všechny dny v dopoledních i odpoledních hodinách, nejméně tři hodiny. Mládež učí modlit se, číst, psát, počítat a zpívat a během učení stále přebývat s mládeží a nezabývá se jinými věcmi, přičemž byl nechal jedno dítě učit druhé.
7. Mládež učí katolické víře, bázni boží, dobrým mravům a poctivosti.
8. Bez oznámení faráři neopouští školu a nehledá v jiných místech uplatnění.
9. Mládež je také mimo školu vedena dobrým příkladem jeho života a mravů a vystupuje jako pilný učitel.
Pravděpodobně byly předpisy o škole na panství církevním přísnější nebo lépe řečeno důslednější. Škola v Kravařích byla prvně uváděna v roce 1550. Roku 1838 dal postavit biskup Bartoloměj Hille na náměstí novou školní budovu. Škola byla podporována mimo jiné z nadace o výši 500 zlatých, založeno pro školní děti biskupem Ferdinandem Kindermannem ze Schulsteinu v roce 1799. Z ní bylo podporováno celkem deset dětí. Biskup Kindermann byl známým reformátorem českého školství. Za velkého požáru roku 1860 škola shořela a byla s námahou obnovena. Obec Kravaře postavila v sedmdesátých letech 20. století moderní školu stranou za náměstím. Ve své době získala zvláštní postavení, protože její chodby
se staly galerií výtvarných děl umělců Českého středohoří. Soustředěny sem byly poměrně značné hodnoty. Časem tento záměr opadl.